Špatné zprávy nesděluje rád snad nikdo. Život ale je o tom, že se občas nedaří. Nejen doma, ale i v zaměstnání. Žebříček nepříjemných záležitostí personalisty nejspíš vede oznámení o rozvázání pracovního poměru nebo neprodloužení pracovní smlouvy. Odmítnutí neúspěšného uchazeče o práci je hned v závěsu za nimi. A možná to je důvod, proč je stále pro některé ‚‚normální‘‘ se tomuto úkonu vyhýbat. Chyba? Ano, chyba. Velká a navíc několikanásobná. Proč nenechávat na pochybách ani neúspěšné uchazeče a jak jim nepříjemnou zprávu sdělit?

Pracovní pohovor a ticho po pěšině

Tu situaci zažil snad opravdu každý. Alespoň v počátcích kariéry, kdy se mohl pochlubit ‚‚jen‘‘ dosaženým vzděláním a výčtem letních brigád: narazil na inzerát, který odpovídal jeho představám o budoucím zaměstnání, vyšperkoval životopis, jak jen to šlo, dal si záležet na podobě motivačního dopisu, odeslal a vyčkával. Jiskřička naděje vzplála, když přišlo pozvání na pohovor, který - alespoň z hlediska subjektivního vnímání uchazeče - proběhl nejlépe, jak mohl.

A pak nadobro zhasla, když se nedělo nic týden, čtrnáct dní… ačkoliv přísedící na pohovoru svatosvatě slíbil, že ‚‚se vám určitě ozveme nejpozději příští týden‘‘.

Možná šlo o shodu špatných okolností. Mail nebo telefonní číslo se někam ‚‚zatoulaly‘‘, případně si personalista založil životopis do složky ‚‚vyřízeno‘‘ v dobré víře, že uchazeči už dal najevo, že s prací, případně s pozvání do dalšího kola, nemá počítat. Spíš se ale stalo to, že se nestalo vůbec nic. Člověk zodpovědný za nábor jednoduše zametl životopis, motivační dopis i kontakty pod koberec a soustředil se pouze na úspěšného uchazeče.

Z našeho archivu:
Jak nejlépe využít pro nábor LinkedIn?

Obecně se naštěstí poměry v oblasti recruitmentu vyvíjí k lepšímu a některé druhy jednání, které byly běžné před deseti nebo patnácti lety, dnes už naštěstí nikdo na nikoho nezkouší. Zvěsti o tom, že personalista nechal nepřijetí uchazeče prostě ‚‚vyhnít‘‘ (lepší pojmenování se opravdu hledá jen těžko), se k nám však dostávají stále.

Proč a jak odmítnout neúspěšného uchazeče o zaměstnání

Snad nikdo nepochybuje, že je taková praktika neprofesionální. Je férové a slušné dát uchazeči o zaměstnání vědět, na čem je. Co když ze svého pohledu chápe pohovor jako úspěšný, s pozicí počítá a vynechá kvůli tomu jiný pohovor? Nebo co když zkrátka jen nesnáší nejistotu (jako ostatně skoro všichni ostatní) a jakákoliv zpráva je pro něj lepší než žádná? A i kdyby vůbec nezáleželo na uchazeči, rozhodně záleží na značce zaměstnavatele - sociální sítě i diskuzní fóra mají neuvěřitelnou moc.

Sečteno a podtrženo, dát uchazeči vědět, že o něj (alespoň v tuto chvíli) nestojíte, je povinnost a dobrý personalista ani krátce nepomyslí na to, že by se jí vyhnul.

Stručně, jasně, laskavě

Pro tyto případy je email pravděpodobně nejpopulárnější formou komunikace. Na rozdíl od telefonátu totiž nehrozí, že jím příjemce zastihnete někde, kde se to opravdu nebude hodit. Dotyčný si ho přečte, až bude mít čas. (A v případě, že o pozici opravdu hodně stál a neúspěch pro něj byl mimořádně velkým zklamáním, si bude moci rozmyslet i možnou nepříliš adekvátní reakci.)

Osnova zprávy je velmi jednoduchá a není potřeba ji dělat složitější. Ideální rozsah mailu není nijak pevně stanovený, sami ale nejspíš tušíte, že se hodí jít jakousi zlatou střední cestou. Volit slova a jejich počet tak, aby neměl uchazeč pocit, že jste se se zprávou vypořádali raz dva, zároveň se hodí nevyjadřovat příliš rozvláčně.

• Začněte pozdravem a zvolte personalizované oslovení.

• Poděkujte za zájem a účast ve výběrovém řízení.

• Uveďte důvody, proč kandidát neuspěl a poskytněte mu zpětnou vazbu.

• Rozlučte se a popřejte hodně štěstí na profesní cestě.

Jsou recruiteři, kteří třetí bod vynechávají. My vidíme víc dobrých důvodů pro to, proč třetí bod nejen nevynechávat, ale věnovat mu mimořádnou péči. Zpětná vazba je neuvěřitelně důležitá v jakékoliv oblasti. Je to právě to, co může zmírnit zklamání uchazeče ve chvíli, kdy se dozví, že o něj nemáte zájem.

A je to svým způsobem také investice. Náborář narazí za svůj život na stovky, možná i na tisíce lidí. V jednu chvíli jsou možná málo kvalifikovaní nebo jednoduše nevhodní, ale čas plyne a z elévů se stávají lidé s cennou praxí. Je dost dobře možné, že si dnešní neúspěšný uchazeč za pár let vzpomene, že když za to nikomu jinému nestál, vy jste s ním jednali jako se sobě rovným. A co víc, třeba jste mu dokonce udělili radu, která ho posunula tam, kde je dnes.

Nestojí to za trochu námahy navíc?